Občanská sdružení

Vyhledávání

Banners

Přihlásit se

První zmíňky

Předpokládáme, že Jilem byl založen brzy po vzniku cesty, která tudy vedla z Jižní Moravy ku Praze, a byla vlastně odbočkou cesty Liběcké, jež si vybrala schůdnější cestu údolím Doubravy. Nejstarší zmínku o Jilmu máme zatím z roku 1318, kdy tu žil Martin z Jilmu. Bylo to za vlády Jana Lucemburského, manžela Elišky Přemyslovny. Jan Lucemburský tehdy koupil Chotěboř od pánů z Lichnice a v srpnu 1331 jí udělil městská práva, tedy i právo zřídit městské hradby. Tím podstatně vzrostla nejen bezpečnost města, ale i celého kraje.

Po husitských válkách náležel Jilem k panství Tupadelskému, to bylo v roce 1464, kdy ho vlastnil Beneš z Tupadel, v roce 1534 byl dvůr v majetku pana Jiříka Břístského z Bříství. Z roku 1536 pak pochází také první zpráva o jilemské tvrzi, kdy ji Jiříkova manželka Dorota z Dlouhé Vsi po Jiříkově smrti prodala Mikuláši ze Štítného.

Byla to pohnutá doba po smrti krále Ludvíka Jagellonského. Na český královský trůn se tehdy svobodnou volbou českých pánů dostal Ferdinand Habsburský. Při vstupu na českou půdu u Jihlavy slíbil sice na "Císařské louce", že bude zachovávat všechna práva a smlouvy země České, ale brzy nato se s šlechtou a hlavně s městským stavem krvavě vypořádal.

Jilemská tvrz tehdy stála mezi nynějšími rybníky Nohavkou a Židovnou, které jí skýtaly něco bezpečnosti. Na tomto místě bývala potom obecní školka. Po první světové válce školka zanikla, prostor byl srovnán a při tom bylo nalezeno něco zrezavělého železa, podkov a zbytky zdí.

Šestnácté století bylo dobou zvýšeného útlaku venkovského obyvatelstva. Pozemkovým pánům již nestačí pozemková renta " úrok" z půdy pronajaté pracujícím zemědělcům. Chtějí žít lépe, stavějí zámky vybavují je přepychem, a na to je třeba peněz. Cesta k nim už nevede přes válečnou kořist, ale intenzivnějším hospodařením. Šlechta zakládá rybníky, první manufakturní podniky a hlavně chce získat více prostředků obhospodařováním svých velkostatků a dvorů.
Takovým dvorem byl i Jilem. Dvůr stál na místě nynějšího popisného čísla 49, pod stodolou tohoto hospodářství je zasypána bývalá panská studna. Konírny byly na místě bývalého popisného čísla 51, ovčín byl na místě nynějšího čísla popisného 45. Ještě před několika lety byly na domovním stavení patrné klenby bývalých stájí, špejchar byl v místě popisného čísla 46 a panské obytné stavení bylo na místě nynějšího čísla 4.

Od Tomáše ze Štítného koupil jilemské panství roku 1546 pan Diviš Hostačovský z Petrovic. Ten na něm však dlouho nehospodařil a již roku 1554 je prodal panu Václavu Doubravskému z Doubravic. Ale již roku 1571 držel zdejší zboží pan Jan Měděnec z Ratibořic. Po pánech Měděncích přešel jilemský statek před rokem 1591 do rukou pánů Trčků z Lípy a byl to pravděpodobně pán na Světlé a podkomoří království Českého pan Burián Trčka, který Jilem pak připojil k panství světelskému a později k chotěbořskému.

Pan Burian Trčka měl za manželku hraběnku Kustodovou ze Zubří, po její smrti se pan Burian oženil s Marií Vančurovou, dcerou pana Vančury z Řehnic. Po jeho smrti zdědil panství, k němuž náležela i Chotěboř, roku 1591 pan Maxmilián Trčka. Byl to syn pana Buriána Trčky z prvního manželství, ale dlouho se z dědictví netěšil. Zemřel již roku 1597 a po jeho smrti se v dědictví uvázal jeho vlastní bratr pan Rudolf Trčka. Ten byl povýšen do panského stavu a byl mu udělen titul hrabě.

Byla to nebezpečná doba, na jedné straně oživly náboženské spory, a na druhé hrozily války s Turky. Tehdy vládl v Čechách Rudolf II., poslední český král, který sídlil v Praze trvale. Po něm nastoupil na trůn jeho bratr Matyáš. Náboženské spory se vyhrocovaly. Tehdy platila zásada "cuius regio, eius religio" čili česky: "čí panství, toho víra". Král byl římskokatolického náboženství a trval na tom, aby se poddaní i šlechta hlásili k jeho náboženskému vyznání a omezoval částečnou náboženskou svobodu, kterou do určité míry poskytoval obyvatelstvu jeho bratr Rudolf II.. Vše se ještě vyostřilo po Matyášově smrti 20.března 1619, kdy měl na císařský trůn nastoupit Ferdinand II. Habsburský, zvolený českými stavy za českého krále 6.června 1617. Již před tím, v roce 1618, došlo v Praze k bouřím, které nakonec vyústily k volbě protikrále českého - byl jím mladý Fridrich V. Falcký, korunovaný za krále 4.listopadu roku 1619. To byly počátky největšího neštěstí té doby - války třicetileté.

Dalším vlastníkem chotěbořského panství se stal Jan Trčka z Lípy.
Jan Trčka během třicetileté války zemřel (v roce 1633) a jeho nástupcemse stal Adam Trčka z Lípy. Ten měl za manželku Maxmiliánu, dceru hraběte Harracha. Pan Adam Harrach byl přítelem císařova vojevůdce Albrechta z Valdštejna. Tento obratný politik přestoupil včas ke katolickému vyznání a při konfiskacích majetku evangelických pánů nahromadil takové bohatství, že mu patřila celá čtvrtina Čech a mohl proto císaři nabídnout, že vyzbrojí a povede císařská vojska. Ve válce proti evangelíkům, podporovanými Švédy, měl úspěchy, ale vzbudil císařovo podezření, že se hodlá spojit proti císaři se Švédy a byl svými důstojníky jako těžce nemocný 25. 2. 1634 zavražděn. S ním zahynul i Adam Trčka. Trčkův rod byl potrestán konfi - skací jmění a Chotěbořsko bylo potom - prý za zradu na Valdštejnovi - prodáno 10. 9. 1636 panu Jaroslavu Sezimovi Rašínpoovi z Riezemburku.

Pan Rašín dostal panství lacino, zaplatil za ně 39 701 zlatých a 40 krejcarů. Jaroslav Rašín měl za manželku hraběnku Helenu Mitrovskou z Nemyšle a jejich syn a nástupce Rudolf Karel Rašín se oženil s Františkou Zárubovou z Hustiřan. Tento po sobě zanechal v okolí i v Chotěboři nepěknou památku. Byl velmi tvrdý k poddaným. Ti prý museli i trní do otýpek vázat a své robotníky si zvykl překvapovat při práci na polích. Z té doby se tu zachovalo úsloví "Jede jako Rašín". Však se mu chotěbořští pomstili. Vyprávěli si o něm, že jezdí po smrti o půlnoci po Chotěboři kočárem, ve kterém jsou zapřaženi čtyři černí koně, jimž šlehá z nozder plamen a oči jim svítí. V kočáře se vezou s Rašínem ďáblové. Chotěbořští se nakonec tohoto strašidla zbavili, pozvali si z Prahy kata, strašidlo chytili a kat je potom sťal. Na místě, kde se to stalo, vytryskl potom pramen. Jiná pověst vypráví, že Chotěboř zbavil strašidla kovářský učeň.
Po Rašínově smrti prodaly jeho sestry Chotěboř 22. 2. 1662 paní Alžbětě, hraběnce z Vrtby, rozené Kinské, její dcerou byla Františka Rozálie Beatrix, jejím manželem byl Vilém Leopold, hrabě Kinský.

Byla to doba nejkrutějšího útisku selského lidu, v paměti dosud žijí veliká selská povstání ve východních a západních Čechách roku 1680 a povstání Chodů v 90. létech 17. století. Po smrti Viléma Leopolda Kinského dostal Chotěbořsko roku 1710 pan František Ferdinand Kinský z Vchynic a Tetova. Roku 1719 koupil chotěbořské panství Jan Bedřich, hrabě ze Silernu a Aspanu a od něho je opět získal koupí roku 1782 Karel Jáchym, hrabě z Bredy. Ten ještě přikoupil od hraběte Bechyně z Lažan Nemojova Počátky a připojil je k chotěbořskému panství, ale nehospodařil tu dlouho, panství prodal za 240 000 zlatých baronu Janu Františku Václavovi z Kaisestejna.

Poddaní se radovali, že se dostali z moci tvrdého pána, o němž si zpívali: "Běda nám, běda, koupil nás Breda, z bohatých sedláků nadělá žebráků", ale neradovali se dlouho. Již roku 1723 koupil chotěbořské panství s Kněžicemi a Nemojovem zpět Karel Jáchym z Bredy. Po pěti letech, roku 3. května 1728, koupila toto panství kněžna Voršila z Tescheinu, rozená z Bokumu a od ní je pak za 240 000 zlatých 10.srpna 1739 koupil hrabě Gustav Hanibal z Obersdorfu, který však prodlužené panství musel prodat v dražbě a 30. května 1732 je koupil Jan Pavel Zebo z Brachfeldu. Ten později nabyl i Dobkova a znovu vytvořil chotěbořské panství, po jeho smrti je zdědila jeho neteř Johana, provdaná za Josefa Vančuru z Řehnic. Tato majitelka panství zemřela roku 1811 a po její smrti držel panství manžel, ten pozbyl zraku. Po jeho smrti zdědily panství roku 1827 nezletilé děti, a to Jan Jindřich, Aloisie a Karla, jejich poručníkem byl baron Emanuel Schirding.

Jan Jindřich Vančura zemřel 5. února 1824 jako poslední mužský potomek tohoto rodu. a dne 5. října 1836 se nejstarší Vančurova dcera Marie Vančurová z Řehnic a Brachdeldu zasnoubila se svobodným pánem Janem Dobrzenským z Dobřenic, jemuž 30. 3. 1842 postoupila polovinu panství. Po její smrti roku 1847 připadlo potom rodu Dobrzenských panství celé. Pozemkovou reformou ve dvacátých letech minulého století byla část panství rozparcelována, po roce 1948 byl zestátněn i zbytek panství, z toho pak byl vytvořen Státní statek Chotěboř, hospodařící na části pozemků pánů z Dobřenic až do roku 1990. V té době však Jilemsko již nepatřilo k chotěbořskému katastru, v roce 1957 zde bylo založeno JZD, které se postupně slučovalo nejdříve se Sedletínem a Veselou, potom s Kamenem.

Tolik zhruba o historii vrchností, které vládly i v Jilmu. Píši o nich proto, že se domnívám, že mnozí z čtenářů nebudou mít možnost ani příležitost se s touto částí naší historie seznámit, a chci ukázat, jak pomíjivá je každá "vrchnost", která nemá spojení s lidem a nevyrůstá z něho.